Only in print: S Benem Cristovao o emocích, mužství a kariéře

Co dnes znamená „být chlap“? V době, kdy na Instagramu scrollujeme mezi přísnými morálními manuály a ironickými memy a ve vztazích se hodně mluví o hranicích, souhlasu i péči o sebe, Ben Cristovao říká prostě: je to proces.

„Mužství se pořád definuje. Je svobodnější než dřív a může vypadat různě, ale rámovat ho jednou větou nedává smysl,“ přemýšlí. Když mluví o posunu společnosti, popisuje ho bez zkratkovitých hodnocení, s velkou přesností. Vidí, jak se výrazně mění jazyk i citlivost: slova, nad kterými se kdysi nikdo nepozastavil, dnes znamenají problém. Mladí kluci přebírají nový slovník, učí se jinému chování a cítí, že stačí jeden omyl, a hrozí cancel. Ben nemoralizuje – konstatuje. Přijmout nová pravidla je nutné, zároveň ale přiznává, že spontánnosti ubylo. A že i z obyčejného komplimentu na ulici se může stát složitá disciplína, v níž se těžko hádá, kdy je co užitečné a kdy rušivé. „Lidi se míň oslovují. Nechci být ten, kdo někoho obtěžuje. Nikdy nevíš, jaká reakce přijde,“ říká a vykresluje, jak se protichůdné signály na sítích – mezi sebesexualizací a odmítáním catcallingu – mění v džungli pravidel, v níž se mladí muži učí orientovat.

Emoční otevřenost? „U hetero kluků je pořád spíš v plenkách,“ říká bez příkras. Vidí, že ženy o svých pocitech mluví přirozeněji – u kafe, u vína, s kamarádkami. U mužů je to často kostrbaté, zadrhnuté a uklizené možná až moc hluboko. „Bylo by skvělé, kdyby to šlo víc ven,“ dodává. Nevolá po patosu, jen po běžném prostoru pro emoce bez zesměšnění.

Tenhle safe space, bezpečné místo, si vytváří hudbou. „Co bys u piva neřekl, zazpíváš do songu – a zní to správně,“ směje se. Zmiňuje koncerty pro rockové publikum a pak pomalé balady jako Omluva nebo Poslední. Pohled na vousaté chlapy v mikinách, jak zpívají slovo od slova, ho pořád dojímá: je to totiž důkaz, že emoce v mužích jsou – jen někdy chybí právě to bezpečné místo, kde je bez obav vypustit ven. Hudba je ventil, očista, prostředník. Zároveň ale zdůrazňuje, že v žádném případě nechce, aby jeho texty fungovaly jako mravokárný návod. „Nejsem vzor. Je to můj příběh – kousek fikce, kousek pravdy, odraz doby a prostředí,“ říká. Když si pak song „sedne“ s publikem a s náladou koncertu, je to čistá euforie. Ale ambicí není říkat ostatním, co mají dělat – spíš sdílet, co právě je.

Druhou osu Benova života představuje brazilské jiu-jitsu. Pro něj je to disciplína, která udržuje hlavu v klidu a tělo ve střehu. Dvě hodiny na žíněnce bez telefonu jsou jako meditace bez svíček – soustředíte se jen na to, abyste zvládli techniku a ustáli sparing. Naučilo ho to vytrvat u složitých věcí, vracet se k nim a dokončit je. Stejnou trpělivost pak uplatňuje i v hudbě a podnikání.

A ještě jeden motor: čas. Ben mluví o dnech, které nechce nechat protéct mezi prsty. O náhodném večeru, kdy se z návštěvy kamaráda stane improvizovaná jam session a on radši obětuje spánek, jen aby „ten den stál za to“. Tady se jeho filozofie zhmotňuje nejvíc: když máte možnost něco prožít, udělejte to teď. Zítra už to nemusí být. „Čas je moje největší motivace,“ shrnuje.

Když přijde řeč na skin-care club nazvaný příznačně Skin Skin, který založil s Jiřím Jonasem a Robertem Vaněčkem, vysvětluje že nechtěl „další salon“, ale prostor, kde se člověk cítí bezpečně a kde se řeší kůže zevnitř i zvenku. Bez zkratkovitých řešení aplikovaných injekční stříkačkou, ale s respektem k dlouhodobosti a k tomu, jak tělo funguje. „You are safe, you are good,“ popisuje atmosféru a důraz na postupy, které dávají smysl – od laserů přes vitaminové infuze po face-yogu a masáže, které podporují prokrvení a tvorbu kolagenu. Péče začíná rozhovorem: co jíte, jak spíte, co vám dělá dobře na pleť. Do budoucna chce spolupracovat s laboratoří, aby bylo možné doladit péči přímo na míru podle reálných dat z krve. Zní to technicky, ale pointa je lidská: vyslyšet, vysvětlit, pomoci.

Péče o sebe se u Bena nevyčerpává kosmetikou. Mluví o trendu, kdy muži přestávají řešit, „jestli se to hodí“, a klidně jdou na manikúru, pedikúru nebo se naučí skincare – bez trapnosti a pózy. Styl pak bere jako hru i vizitku. Vlasy svěřuje hair stylistovi a barberovi Danu Paškovi („vytváří můj střih líp než já sám“), u velkých akcí spolupracuje se stylistkou Liz Ovcharenko. V běžném životě má svou „paletu“ – jak na motorku, na trénink, tak jen tak na pivo. Žádný rigidní dress code, spíš zrcadlo nálady dne.