Začínat ve čtyřiceti: Proč s radostí trháme stará očekávání na kusy

Letos jsem na svatbách pila dirty martini, tančila v kuchyni na Bad Bunnyho na kolaudaci u kamaráda, který si poprvé koupil byt, hrála hru „čichej k plence“ na baby shower a strávila noc v hospodě připíjením čerstvému absolventovi. Žádná z těchto oslav s mými přáteli mi nepřipadala neobyčejná ani nepatřičná. Tedy možná s výjimkou starých pravidel o tom, kdy jsme já a moji přátelé měli tyto věci dělat – měly se stát už před lety. Víte, milí čtenáři, je mi 41 let.

Až doteď byly čtyřicátiny prezentovány jako jakýsi poločas. Střední věk. Možná tak čas na křiklavá sportovní auta a krizi pro muže, ale pro ženy to mělo být období, kdy se už nemělo dít nic vzrušujícího. Věk, do kterého už byla učiněna všechna velká životní rozhodnutí. Kariéra: vyřešená. Vztah: usazený. Děti: narozené. Věděly jste, kdo jste a co děláte (konkrétně splácíte hypotéku). Podle této časové osy byly dvacáté roky vyhrazeny dělání chyb, třicáté vydělávání peněz a čtyřicáté tichému pokračování v zajetých kolejích. Na nové možnosti tu zbývalo jen málo prostoru, spíše vás čekala líná plavba směrem k důchodu.

No, ještě že je s tímhle konec.

Mohlo by se vám líbit

Adults who? Proč už seriály nedokážou definovat celou generaci?

Když se rozhlédnu kolem sebe, vidím, jak se staré příručky trhají na kusy, protože tradiční milníky jako vlastní bydlení, kariéra a děti se odsouvají na později. Společně jsme přestaly být ochotné akceptovat, že existuje jen jeden správný způsob, jak si vybudovat život. Vidím to všude: moji čtyřicetiletí přátelé se vracejí na univerzitu, berou si roční volno (tzv. gap year) v Lisabonu, rozjíždějí geniální byznysy od koupelových olejů po AI aplikace, o víkendech si dávají ayahuascu, randí (často s dvacátníky), kupují obytné dodávky, přivádějí si do manželství milence nebo mají své první děti. Začínají znovu; mnozí si dokonce ani nejsou jistí, kam směřují. A je to tak vzrušující.

Podle autorky Emilie Pine, která napsala průkopnickou knihu Notes to Self, jež zpochybnila společenské předpoklady o životech žen, se vnímání věku neustále mění – a to k lepšímu. „Možná si to jen více uvědomuji s každým dosaženým věkovým milníkem, ale myslím, že jsme stále více povzbuzovány k tomu, abychom střední věk vnímaly jako aktivní a kreativní období,“ říká, „kde se mnohé z nás mohou posunout za hranice úzkoprsých představ o tom, kým bychom měly být, a snad i směřovat k tomu, kým být chceme. Představa, že jak si usteleš, tak si lehneš – ta už letěla do koše!“

Dokonce i kultura začíná tento posun zrcadlit. V letošním filmovém trháku Odyssea hraje 43letá Lupita Nyong'o Helenu Trojskou, nejžádanější ženu antického světa. Serena Williams (45) se letos v létě vrátila do Wimbledonu (dobře, prohrála, ale byla tam!). Lily Allen (41) jede světové turné s hitem o svém rozvodu. Olivia Wilde (42) zazářila a režírovala The Invite, film o páru ve středním věku, který pozve své vášnivé sousedy z patra na večeři, jež se zvrhne v život měnící odhalení. Shakira (49) měla letos v létě jeden z největších hitů s písní Dai Dai. Ženy po čtyřicítce už nejsou vymazávány z příběhů, dostávají hlavní role. Tu část o tom, že mnohé z nich vypadají, jako by jim pořád bylo dvacet, jen zašeptám, protože nesoudím – jsou dost staré na to, aby věděly, co se svým tělem chtějí dělat.

Mohlo by se vám líbit

(Nejen) pondělní panika: 4 tipy, jak si srovnat priority

I mateřství se posouvá. Letos jsme byli svědky záplavy celebrit, které oznámily těhotenství po čtyřicítce: Anne Hathaway (43) dokončila turné k Odysseji s těhotenským bříškem, zatímco Natalie Portman (45) a Sienna Miller (44) veřejně přivítaly své třetí děti. Bylo by bláhové neuznat to obrovské privilegium – jak zdravotní, tak finanční – které jim umožňuje mít děti později, ale na odstranění předpokladu, že ženy musí ve dvaceti nebo třiceti odejít z práce, aby si založily rodinu, je něco velmi podstatného. Rekordní počet žen ve Velké Británii si dnes nechává zmrazit vajíčka; naladit si můžete i americkou kongresmanku Alexandrii Ocasio-Cortez (AOC), která sdílí svou cestu na sociálních sítích, aby destigmatizovala konverzaci o reprodukčním zdraví. Porodnost u žen nad čtyřicet let vlastně stoupla natolik, že vůbec poprvé překonala porodnost teenagerů.

Sestra Sienny Miller, módní návrhářka Savannah, které se letos ve 47 letech rovněž narodilo dítě, řekla začátkem tohoto měsíce časopisu ELLE: „Dnes jsem na roli matky mnohem lépe připravená, než když mi bylo 26 a měla jsem první dítě, protože vím, kdo jsem, co chci, kam jdu, jak chci žít svůj život, znám svou morálku a svůj kompas.“ Pokračovala: „S každým dalším dnem jsme silnější a úžasnější. Zjišťuji, že jak stárnu, dozvídám se o sobě víc. To platí i pro spoustu dalších žen, a ta zastaralá pravidla o tom, co bychom v určitém věku měly a neměly dělat, prostě už neplatí.“

Přesně tak.

Kromě emoční zralosti se tu rýsuje i obrovská finanční realita. Mnoha z nás potrvá až do čtyřiceti, než vůbec našetříme na zálohu na hypotéku. Svatby jsou nesmírně drahé (průměrná britská svatba stojí kolem 25 tisíc liber). Nic jako „práce na celý život“ už neexistuje (65 % britských žen nezůstává v jedné práci déle než 10 let). Kariéry jsou čím dál víc nelineární a rekvalifikace ve středním věku už není aktem rebelie, ale racionální prevencí, jak si udržet uplatnění na trhu práce. Přidejte k tomu průměrnou délku života, která se dnes pohybuje v polovině osmdesátých let, přičemž se očekává, že mnozí z nás budou pracovat o dekádu déle, a máte před sebou úplně nové hrací pole.

Mohlo by se vám líbit

Glow jako Zendaya: 6 pravidel její kosmetičky pro zářivou pleť

Další kamarádka, frustrovaná svou kariérou v reklamě, se rekvalifikuje na psychoterapeutku. Než se do toho pustila, chvíli váhala s obavou, že než kurz dokončí a začne její nový život, bude jí 47. Nebylo už příliš pozdě? Pak dostala jednu radu. „Řekli mi: ať už děláš cokoli, ten čas stejně uplyne. Můžeš ho strávit tím, co nechceš dělat, nebo tím, že budeš směřovat k tomu, co dělat chceš. To druhé znělo jako mnohem lepší nápad. Budu moct dělat práci, ze které jsem upřímně nadšená, a když se podívám na statistiky odchodů do důchodu, budu to dělat ještě minimálně dalších 20 let.“

Konečně se už neptáme: čeho jsem měla do čtyřicítky dosáhnout, ale spíše jak chci, aby vypadalo mých dalších 40 let? Možná je 40 let vlastně první věk, ve kterém jsme skutečně připraveny začít. Po čtyřech dekádách už víc víte, co se vám líbí (a rozhodně víte, co ne). Která přátelství vás vyživují a komu se na WhatsAppu raději vyhnout. Možná jste zjistily, že kariéra, o které jste si myslely, že vás udělá šťastnými, to nedělá (a pokud ano, nezaplatí hypotéku). Víte, že být zaneprázdněná neznamená být úspěšná a že umět říkat ne je superschopnost. Že ty nejlepší věci často přicházejí až poté, co selžete. Máte nadhled. A odbornost: ne v práci, ale sama v sobě. Psycholog Carl Jung řekl: „Život skutečně začíná ve čtyřiceti. Do té doby děláte jen průzkum.“ Možná, že konečně můžeme jeho slova uvést do praxe.

Takže už nevnímám čtyřicítku jako začátek konce. Neexistuje žádná „plně realizovaná verze mě samotné“, která by do sebe samolibě cpala vlákninu a vlekla se do zapomnění. Tohle je má inaugurace a jdu do toho naplno. Netvrdím, že to bude procházka růžovým sadem – jak poznamenává Pineová, na cestě za tím, kým chceme ve čtyřiceti být, existují i třecí plochy, „zejména pro ty, kdo pečují o druhé“. Ale strávila jsem čtyři desetiletí tím, že jsem se stávala sama sebou, a teď mám šanci zjistit, co s touhle ženou dokážu. Dobře, ano, z té první části jsem trochu vyčerpaná, ale už se vážně nemůžu dočkat, až to rozjedu.

Zdroj: ELLE UK, autorkou textu je Lena de Casparis

Mohlo by se vám líbit

Projekt self: Proč musíme dělat všechno na max?