Film natočený podle románu Alasdaira Graye z roku 1993 - reinterpretace Frankensteina od Mary Shelley, vytváří fantaskní svět vykalkulovaného nesouladu, ve kterém se stírají hranice mezi realitou a absurditou. Říct, že tvorba řeckého režiséra Yorgose Lanthimose je osobitá, by asi bylo slabé slovo. A přestože otevírá poměrně mainstreamové a několikrát filmově zpracované téma ženské emancipace, jeho proslulá a podivínská osobitost se nikam nevytrácí. Dokonce co do počtu nominací na letošní Oscary překonal Barbie, film, který do oscarového klání vstupoval s feministickou nálepkou z prvního místa, minimálně podle očekávání diváků. A ačkoliv se oba filmy střetávají v tématu bourání patriarchálních představ performativní ženskosti, při komunikaci svých myšlenek se diametrálně liší.
Mary Shelley approved
Excentrický, neortodoxní chirurg Godwin Baxter (Williem Dafoe), poznamenaný jak fyzicky, tak psychicky svým poněkud bizarním dětstvím se šíleným otcem, věnoval svůj život vědě, kterou staví nade vše, i nad lidskost. Ta se k němu ale přeci jen nechtěně prodere skrze otcovské pudy, které v něm probudí jeho doposud nejodvážnější experiment – Bella (Emma Stone), dospělá žena s mozkem dítěte. Godwina záliba pokoušet pružnost hranic mezi možným a nemožným, živým a neživým, totiž vyústila v to, že se rozhodnul vložit mozek nenarozeného dítěte do hlavy jeho matky, která právě spáchala sebevraždu. Voilà, Bella Baxter je na světě. Se svými dlouhými černými vlasy a mozkem à la tabula rasa se potácí (doslova) ve viktoriánském sídle Godwina, kterému symbolicky říká „God“. Je tu zavřená a úmyslně odtržená od okolního světa spolu s jeho asistentkou (svou chůvou) a dalšími zmutovanými existencemi, jež jsou produkty Godwinových pokusů. Když Godwin naverbuje dychtivého studenta medicíny, aby Bellin progres zaznamenával, vývoj jejího mozku začne akcelerovat. Brzy objeví sexuální rozkoš a začne toužit po poznání světa za zdmi svého domova. Ideální příležitost se naskytne, když právník ve dne a sukničkář v noci, Duncan Wedderburn (Mark Ruffalo), okouzlen její bezprostředností, jí nabídne rámě a vezme ji na cestu po Evropě.
Cesta Belly za sebepoznáním a poznáním světa okolo je smrští groteskního humoru a vizuální extravagance. Nereálnou premisu filmu umocňuje pohádková barevnost nebe a kulis. Film se vrací do viktoriánské éry s honosnými dobovými kostýmy, které si jdou pro zaslouženého Oscara. Herecký výkon Emmy Stone, rovněž nominovaný na Oscara, patří mezi její nejpovedenější. Bellu ztvárnila nuancovaně, syrově a přitom zranitelně.
Sexualita ve středu ženské emancipace
Sex a touha jsou základními prvky Belliny cesty a symbolizují její vzdor vůči společenským konvencím a prosazení autonomie. Od „zběsilého skákání“ s Wedderburnem po čas strávený jako pracovnice ve francouzském nevěstinci (kde byla ze své vlastní vůle), se Bellino zkoumání vlastní sexuality stává katalyzátorem její emancipace ve světě, který je odhodlám ji definovat. Patriarchálním útlakům se Bella nevyhne na jediném kroku své cesty, přesto si ale nenechá od nikoho diktovat, co znamená ženskost podle společensky akceptovaného měřítka.Sexuálních scén ve filmu není málo, někdo by mohl argumentovat, že jich tam je až zbytečně mnoho. Sex tu ale funguje jako prostředek k převzetí kontroly nad vlastním tělem i osudem. Bella tak bojuje proti společenským normám, jejichž významu plně nerozumí a nachází svou vlastní definici ženskosti tam, kde podle nevyslovených pravidel ženskost umírá. Během svého času v Paříži se stává sečtělou socialistkou, která se ve společnosti svázané pravidly naučila pohybovat, přijmout dobré i špatné aspekty života, ale přitom neztratit samu sebe.
Zdroj: autorský článek
