Imposter syndrome, neboli syndrom podvodníka, někdy také fenomén podvodníka, byl poprvé popsán psycholožkami Suzanne Imes, PhD. a Pauline Rose Clance, PhD. v 70. letech minulého století. Už tehdy přišly na to, že se tento fenomén projevuje převážně u úspěšných lidí, kteří nejsou schopni se vnitřně ztotožnit a akceptovat své vlastní výsledky. Své úspěchy tito jedinci velice často přikládají vnějším faktorům, jako je štěstí nebo náhoda. Na základě toho se pak bojí, že jejich okolí odhalí jejich úspěch jako podvod. Syndrom podvodníka není klasifikován jako duševní porucha, jedná se o subjektivní prožitek. Podle Americké psychologické asociace jde o specifickou formu intelektuálních pochybností o sobě samém, která je velmi často doprovázena úzkostí nebo depresemi.
Zprvu se vědci domnívali, že tento fenomén se projevuje pouze u žen. „Výzkum syndromu nejdříve začal na skupinách žen v akademickém prostředí. Posléze bylo zjištěno, že jím trpí i muži. A poměr je celkem vyrovnaný. Syndrom podvodníka může postihnout kohokoliv, bez ohledu na zaměstnání nebo sociální postavení,” vysvětluje Linda Krumpholcová, psycholožka, koučka a lektorka z QED GROUP. Imposter syndrom je také častější, než by se nám mohlo zdát. Dle výzkumů až 70 % dospělých alespoň jednou za život prožije pocity spojené s tímto fenoménem.
Jak syndrom podvodníka vzniká?
„V sociální psychologii existuje pojem atribuce, která vyjadřuje naši lidskou potřebu věcem rozumět a vysvětlovat si je. Je to vlastně přiřazování určitých významů situacím. Teorie atribuce rozlišuje vnitřní a vnější atribuci, přičemž vnitřní směřuje k závěru, že se například určitý člověk chová daným způsobem z vnitřních pohnutek (postoj, charakter, schopnosti, osobnost). Vnější atribuce znamená, že si chování osoby vysvětlujeme tak, že je způsobeno především situací, ve které se nachází,” říká Linda a uvádí jednoduchý příklad, jak si atributy představit v realitě: „Představte si, že máte důležitou prezentaci, která se vám nepovede tak, jak jste si představovali. Jedna možnost vysvětlení je: byla to náročná situace - technika náhodou nefungovala tak jak měla; publikum bylo unavené po celém dni přednášek; vy jste se akorát zotavili po nemoci - to je vnější atribuce. Nebo si řeknete 'to jsem fakt na nic, neumím přednášet, moje schopnost lidi zaujmout je na nule, z toho přednášení je mi akorát zle' - a to je pak vnitřní atribuce. Jedinci, kteří se potýkají se syndromem podvodníka, nepřipisují svůj výkon svým schopnostem (vnitřní atribuce), ale vnějším faktorům (vnější atribuce), jako je štěstí, náhoda nebo pomoc druhých. Neúspěchy považují za důkaz své profesní nedostatečnosti.”
Podle Lindy stojí za vznikem syndromu podvodníka několik faktorů. „Jednou z příčin může být na výkon orientované prostředí v rodině, kde jedinec vyrůstá. Nadměrně ochranářské sklony rodičů také mohou přispět ke vzniku IS. Se syndromem podvodníka je spojováno také nízké sebevědomí a velmi kritické sebehodnocení.” Sebevědomou osobu si možná mnoho z nás představí jako člověka, který si o sobě myslí jen to nejlepší... sebevědomí však Linda popisuje jako vědomí sebe sama. Zdravé sebevědomí je uvědomění si svých silných a rozvojových stránek spolu s tím, že si věříme a vnímáme svou hodnotu.
Jedince trpícího syndromem podvodníka mohou dále doprovázet například úzkosti. „Se syndromem podvodníka se pojí také osobnostní faktory jako je vyšší úzkostnost, deprese nebo tendence k perfekcionismu,” doplňuje Linda. Perfekcionismus a imposter syndrom jdou často ruku v ruce. Ti, kteří si o sobě myslí, že jsou podvodníci, stejně tak jako perfekcionisté od sebe očekávají naprosto precizní výkon bez chyb a jen málokdy si jsou ochotni říct o pomoc. Tato honba za dokonalostí může vést ke dvěma reakcím stojících na opačném spektru extrému – k prokrastinaci nebo přehnané přípravě.
Překonejte svého vnitřního podvodníka
Jakým způsobem je tedy podle psycholožky nejvhodnější syndrom překonat? „Myslím si, že cestou jsou psychoterapie, skupinová psychoterapie nebo trénink mindfulness. Člověk se učí přijetí, vztahovat se k sobě s laskavostí a soucitem. Funkční může být také pracovat na změně způsobu myšlení (atribuce, atd.). Nejefektivnější jsou standardizované programy, například Mindfulness Based Cognitive Therapy, původně používaná pro klienty v klinickém prostředí jako metoda pro prevenci relapsu u deprese nebo pro práci s úzkostí, nyní pro všechny, kdo chtějí zvýšit svou životní spokojenost.” Pozitivní zprávou je, že věří, že syndrom můžeme překonat.
S negativními myšlenkami spojenými se syndromem podvodníka můžete pracovat i svépomocí. Linda dává pár tipů na závěr:
- Zkuste změnit způsob, jak o svých úspěších přemýšlíte. Řekněte si ‚‚zasloužím si to‘‘, kdykoliv se vám něco podaří.
- Naučte se přijímat chyby jako vynikající příležitosti učit se nové věci. Kdo nechybuje, zůstává ve své zóně komfortu a nerozvíjí se.
- Identifikujte své silné stránky (například skrze VIA Survey of Character Strengths) a snažte se je každý den určitým způsobem využít.
- Buďte k sobě laskaví a trénujte soucit sám / sama k sobě. Den proležený v posteli když máte zrovna virózu není lenost, ale péče o vlastní potřeby.
- Slyšeli jste někdy o pojmu wabi-sabi? Wabi-sabi je koncept z japonské estetiky. Ve své podstatě vyjadřuje přijetí krásy věcí v jejich pomíjivosti a nedokonalosti. Jako protilék na tendenci mít vše perfektní vystupuje japonská filosofie vědomého bytí v přítomnosti, přijetí nedokonalosti a oceňování jednoduchosti.
A co vám radíme my v ELLE? Zkuste se otevřít a s někým o svém problému pohovořit. Nemusí to být hned psycholog, ale třeba vaše blízká kamarádka nebo někdo z rodiny. Uvidíte, že s největší pravděpodobností vaši zkušenost budou sdílet s vámi.
Zdroj: Apa.org, Psychologytoday.com, psycholožka Linda Krumpholcová
