V sále je nezvykle mnoho Vietnamců – napříč generacemi. Chytáme se vzájemně pohledy. Ženy přibližně ve věku mojí mámy se na mě dívají kriticky, mladší dívky naopak obdivně zkoumají moji tašku s logem ELLE a ne zase tolik obdivně, co mám na sobě. Vedle mě sedí slečny z generace Vietnamců, která mi – ročníku 1991 – přijde už strašně vzdálená. Jedna z nich pronese: "I've never felt so Vietnamese," právě ve chvíli, kdy se na plátně objeví titulek filmu Letní škola. Mně v tu chvíli prolétne hlavou: Já taky.
Okýnko do dětství i rodičovství
Jako malé děti nemáme šanci v našich malých myslích s velkou představivostí plně pochopit a vnímat úděl svých rodičů. Dužanův film nám tuhle možnost s humorem a lidskostí dává. Pod drobnohledem dospěláka se můžeme ponořit do scének, které jsou povědomé každému z nás – dětem i jejich rodičům. Jaké to je dívat se na Letní školu z pohledu babiček a dědečků, si netroufám pomýšlet. Letní škola je mnohovrstevnatý příběh, který odkrývá bolístky i radosti. Odehrává se v kapitolách – otec Dung, mladší syn Tai a starší syn Kien. Pohled matky je vynechán.
Táta Dung
První záběry filmu začínají ve Vietnamu. Dung sedí na lodi s manželkou a svými dvěmi syny, směřují ke své rodině. Na obličeji má ustaraný výraz, který se ho drží většinu filmu. Úsměv divák spatří jen v momentech, kdy se patří se trochu usmát a nebo když Dung hraje karty. Začne se před námi odvíjet příběh, který je výpovědí o údělu hlavy rodiny: o celoživotním počítání peněz, hledání cest, jak vydělat na živobytí. O rychlých penězích. O odcizení od vlastních dětí. A hledání těch správných slov. Celistvý obraz života první vlny Vietnamců, kteří šetří na letenku do Vietnamu a pravidelně posílají svým blízkým peníze. Typická vietnamská rodina čítá desítky, někdy i stovky členů. A ani emigrace tato pouta nepřetrhá – i když i mezi Vietnamci existují výjimky.
Bráška Tai
K příběhu synů se dostáváme až v druhé půlce filmu. V té první film vyskládá vrstvy příběhu, které do sebe zapadnou, až když se na plátně objeví jméno mladšího syna Taie. Příběh otce je plíživý, je v něm spoustu neporozumění, tlaku a stresu, syn nás překvapí humorem, soutěživostí se starším bráchou a lumpárnami s kumpány. V tu chvíli film získává mladistvější náladu, kterou bravurně podtrhuje i hudba. Zvrat přichází, když Tai skončí v nemocnici. Dvě scény mi zůstávají v hlavě ještě dlouho po závěrečných titulcích: když Tai jede s vysvědčením na kole „na jedničku“ – a pak ta, kdy padá ze střechy tržnice. Nevíme přesně, co se stalo, ale ten pád je zničující. „Vychovávat syny je hrozně těžké.“ To je myšlenka, která mi kolovala hlavou až do konce filmu.
První syn Kien
Stejně jako protagonista, Kienův příběh není o mnoha slovech. Nejvíc se odehrává, když si Kien nasadí sluchátka, dívá se do oblohy na ptáky nebo zažehluje Pikachu a loga Adidas na trička. Gesta, červené vlasy, cigarety. Film se přemisťuje do symbolické polohy, kdy to největší překvapení filmu zpozoruje jen ten nejpozornější divák. Film v poslední části otevírá naplno témata, o kterých se ve vietnamské komunitě a v rodině mlčí. S citem vykresluje obrazy, které děti před rodiči často tají. A v závěrečných scénách nám ukazuje, že rodiče jsou prostě jenom lidé a chybovat je lidské. A i přes tajemství, mlčení a pády, nám nezbývá nic jiného než odpustit. A to je důležitá lesson learned pro všechny.
- Zdroj článku:
Autorský článek
