Definovat domácí násilí není snadné především pro oběť. Ačkoli je agresivní chování zejména vůči ženám v poslední době hojně skloňované téma, stále je spousta obětí, které se bojí přiznat, že právě jim se děje něco takového. Neexistuje pro ostatní proto dostatečný hmatatelný důkaz, že v tom nejsou sami, a to se týká nejen žen, ale i mužů, i když dámy jsou vzhledem ke své křehkosti častějšími terči tohoto násilí. Pro oběti je tak těžké se s někým identifikovat, mají pocit, že možná přehánějí ve svých myšlenkách, že ve skutečnosti s tyranem nežijí, protože pár facek nebo nadávek nejsou žádná tragédie. To je ovšem velký omyl.
Je psychická tyranie horší než fyzická?
Zejména v případě psychického teroru mají oběti často tendence celou záležitost bagatelizovat. Šrámy na duši mohou ovšem bolet daleko více než modřiny na těle. I když si myslíme, že v případě závažného fyzického násilí může nastat situace až fatální, u psychického ponižování může také dojít ke stejnému konci. Oběť si raději vezme život, než aby snášela gradující nadávky a ponižování. Je to jako s nemocemi, kdy se tvrdí, že ty psychické bolí více než fyzické.
Existuje „dobrá“ a „špatná“ žárlivost?
Kdy tedy zpozornět? Asi nikdo se s nadšením nepouští do vztahu s někým, kdo je hrubý již od počátku. Do takové osoby se nelze zamilovat. Pozorný a galantní protějšek se tak zdá jako ideál, čímž si oběť k sobě připoutá. A ta je v pasti. Často si maluje růžovou budoucnost, ze které nehodlá slevit. Nezaskočí ji proto první neomalené poznámky, vulgarity, tříštění nádobí. Oběť zavře oči a řekne si, že to bylo jednou. Co když se přidají agrese a ponižování? Poznámky, že žena například v něčem vypadá jako lehká děva, podezřívání z nevěry, znemožňování před přáteli nebo sledování jsou již signálem, že něco není v pořádku. Žárlivost z lásky může být doprovázena lehkým pošťuchováním, nikdy však urážkami. Ty budou časem stupňovat a smyčka kolem vás se bude stahovat, takže nebudete moct vyklouznout. Pokud se vám to stane, opravdu chcete být s někým, kdo dává najevo, že si vás neváží?
První facka a konec?
Fyzická podoba násilí má pro některé jasná pravidla. Pokud padne první facka, časem přistane druhá, třetí, čtvrtá. Kamarádky přichází s radou jako u nevěrníků – udělal to jednou, provede to zase. Jenže oběť má opět klapky na očích a myslí si, že šlo jen o náhodu. Proč ta slepota? Je z lásky. Když už s někým lidé žijí, rozhodli se k důležitému kroku v životě. Navíc tím vstoupili do jisté komfortní zóny, kdy na ekonomickou stránku života nejsou sami, někdy jsou na partnerech závislí. Emočně i finančně. I proto nad tím vším raději mávnou rukou. Tyran navíc v obětech vyvolává pocity, že si za vše může sama a dotyčná pak skutečně hledá chyby v sobě. Přitom by měla přemýšlet, že agresivita, kterou má v sobě partner, je závažnější, pro její život nebezpečnější. I kdyby měla ponižovaná osoba s někým takovým zůstat a vydržet si tu a tam „pouhých“ pár pohlavků, nebude šťastná.
Jak z náruče tyrana?
Ti, kteří se setkají s domácím násilím, mají obavy udělat první krok odchodu od tyrana i proto, že se bojí pomsty. I náznak rozchodu trýzniteli dovolí vymyslet další plán, a sice zastrašování. Jak tedy z bludného kruhu ven? Určitě je dobré svěřit se někomu blízkému. Například kamarádce. Už jen proto, aby existoval někdo, kdo bude vědět o pohybu oběti, kdyby se něco špatného stalo. Samozřejmě je optimální, kdyby taková spřízněná duše vzala ponižovaného za ruku a už mu nedovolila vkročit do společné domácnosti s tyranem. Víme však, že v praxi to tak snadné není, proto i malé krůčky se počítají. Velkou pomocí jsou odborníci. Oběti nemusí ani nikam chodit, existují nonstop bezplatné telefonní linky obětem domácího násilí. Zde mají zkušenosti a nasměrují vás, jakými kroky se vydat vstříc šťastnějšímu životu. Důležité je se nebát a obklopit s těmi, kteří oběť skutečně obejmou a podpoří. Neobávat se, že se dotyčná nepostaví na vlastní nohy. I když tyran tvrdí, že bez něj nebude nic, opak je pravdou. Bude silnější a šťastnější.
Zdroje: Helpguide.org, Un.org, Psychologytoday.com, Womensaid.org.uk
