Vstříc lidskosti
Důvod je poměrně jednoduchý. Už nás nebaví vykalkulovaná dokonalost, kterou nám algoritmy neustále předhazují a chceme vidět něco, co se alespoň trochu podobá realitě, ve které se denně pohybujeme. Do jaké míry je ale hranice mezi tou offline „autentickou“ realitou a naším digitálním životem rozmazaná? Sociální sítě nás učí žít jako na jevišti, místo vlastního prožitku máme tendenci přikládat větší důležitost tomu, jak zvenčí vypadá. A to neplatí pouze pro „Instagram friendly“ události. Dnes stačí ze šikovného úhlu a se správným světlem vyfotit upitý šálek kávy nebo neustlanou postel a máte dokonalý příspěvek na Instagram. Poněvadž to, co teď ve jménu autenticity sociálním sítím kraluje, je jakási nablýskaná všednost. Dosažitelná, i když vlastně ne. Na internetu jsme si totiž zvykli přikrášlovat každodenní dění natolik, že realita zešedla. Nabízí se tedy otázka: jak být autentický ve světě, kterému vládne umělé estetično?
Nejdůležitější je, jak to vypadá. Nebo?
Z podstaty věci je jasné, že tlak na dodržování určitých estetických standardů dusí snahu o opravdovost. Neboť ta nás mimo jiné nutí upřednostnit obsah před formou a zpochybňovat konvenční podobu krásy a dokonalosti nasvícením nefotogenických aspektů naší tváře, těla a života. Po tomhle přece všichni toužíme, ne? Chceme vědět, že nedokonalí nejsme jen my, ale i ta holka se sta tisíci sledujícími, která nás každé ráno zdraví z displeje našeho telefonu. Jenže být opravdový znamená být zranitelný. A právě zranitelnost se stává měnou, kterou se platí za úspěch a kterou je jen málokdo ochotný odevzdat. Proto začne jakési vyjednávání mezi daným člověkem a jeho sledujícími, kdy jednotlivci strategicky formují svou online přítomnost tak, aby zprostředkovali pocit autenticity a zároveň se přizpůsobili normám a konvencím platformy. A nám nezbyde nic jiného než se ptát… Nakolik je ale opravdovost skutečná, když se stává nepostradatelnou součástí cesty za úspěchem? Nepřelévá se pak v další formu přetvářky?
Sebejistý muž, zranitelná žena
Neautenticita, tedy falešnost, se stává zbraní, pomocí které sestřelujeme vlivné lidi z digitálního piedestalu. Problém je pak ale v neukotvenosti pojmu autentický, který lze interpretovat odlišně u mužů a žen. Antropoložka Marie Heřmanová se k tomuto fenoménu vyjádřila ve svém komentáři pro deník A2larm. „Představa autentického mužství je představou silného vůdce, který má jasně ukotvené názory a za sebou „kus práce“. U žen ale na podobnou prezentaci narazíme málokdy – mnohem častěji staví svou autenticitu na otevřenosti, určité zranitelnosti.“
Sociální sítě jsou nástroj a každý má právo s ním nakládat, jak chce. I pokud to znamená prezentovat se v lepším světle. Můžeme je ale uchopit jinak, můžeme z nich udělat prostor, ve kterém se budeme cítit jako součást respektující komunity. Prostor, který je otevřen komukoliv, tobě, mně, jí a naší nedokonalosti.
Zdroj: autorský článek
