Všichni si žijeme ve své realitě, jsme uzavřeni ve svých sociálních bublinách a známe svět pouze skrze svou přirozeně omezenou optiku. V reálném životě asi nikdy nedostaneme příležitost podívat se do mysli jiných a vnímat životní situace jejich očima, nicméně jsou lidé, pro které je jakési napojení se na své blízké snazší a přirozenější. Podle psychologů se s touto schopností – schopností vcítit se do druhých – rodíme. To můžeme jednoduše pozorovat na malých dětech, které dokážou projevovat empatii velmi intenzivně, nebo naopak vůbec. Oproti jiným vlastnostem lze však v sobě empatii poměrně snadno pěstovat, a dokonce i sama bez naší pomoci se vzrůstajícím věkem většinou zesiluje. Kromě hýčkání svého sociálního života a svých vztahů, které se mohou – jak všichni víme – dost komplikovat, tak lze dělat zcela nenuceně a hlavně zábavně. Stačí číst.
Vstupenka do zákulisí
Když se pohroužíme do knihy, vydáváme se na cestu životem postav z různých prostředí, kultur a perspektiv. Můžeme vykročit ze svého těla, mysli a života a plně se vžít do situace někoho jiného, někoho cizího.Na chvíli si osvojíme myšlenkové pochody a názory postavy a odhalíme tak, proč se chová a rozhoduje určitým způsobem. Jsme vystaveni neznámým situacím a životním okolnostem, které bychom v našem životě nikdy nezažili, a konfrontováni souvisejícími emocemi, které bychom jinak nepoznali. Zároveň jsme vpuštěni do zákulisí známých situací, akorát z pohledu druhých, jejichž činy jsme nikdy pořádně nechápali.
Kde končí fantazie a začíná realita?
Je známým faktem, že náš mozek nedokáže příliš rozlišit mezi tím, co je reálné a co ne. Proto ho lze dobře obalamutit mentálním nastavením „fake it till you make it“ nebo se vynervovat situací, kterou si zkonstruujeme v naší mysli. Když čteme fikci (která je dobře napsaná) náš mozek plně prožívá emoce, zkoušky, radosti a trápení postav, obzvlášť pokud je příběh vyprávěn v první osobě. I proto se mimochodem některé knihy, jako například Malý život od Hanya Yanagihara, vyloženě nedoporučují číst, když má člověk nalomené mentální zdraví. Nicméně právě díky rozsáhlému spektru emocí, které nám příběhy zprostředkovávají, se nám posiluje emoční inteligence a schopnost porozumět činům ostatních, které bychom za normálních okolností vůbec nedokázali pochopit. Přiblíží se nám povahy, které se zdají být úplně rozdílné, a podnítí to v nás pocit pospolitosti.
Díky, Harry Pottere
I pokud jste náruživými fanoušky filmů, neměli byste knihy v tomto ani v jiných aspektech podceňovat. Jakkoliv dobře jsou postavy na různých úrovních filmově rozpracovány, do hlavy se jim nepodíváme (pokud tedy není příběh navigován interním monologem). Přesto nejen literární fikce může určitým způsobem ovlivnit soucit jedince. V roce 2014 například studie ukázala, že po přečtení či shlédnutí Harryho Pottera projevovali studenti italských a britských základních a středních škol větší empatii k imigrantům, uprchlíkům a LGBTQ+ komunitě. Výzkumníci zdůraznili, že „svět Harryho Pottera je charakterizován přísnými sociálními hierarchiemi a s nimi spojenými předsudky, což má paralely s naší společností“. Naráží tím na to, že jsou v knihách kouzelníci pocházející z rodin bez kouzelnických schopností diskriminováni.
Tak udělá z vás četba jiného člověka?
Co si z toho odnést? Třeba to, že jakkoliv zaneprázdnění jste, nenechte prášit na svou knihu na nočním stolku moc dlouho, jelikož na nás čtení má mnohem pozitivnější vliv, než si uvědomujeme. Nebo to, že pokud se necháte nějaké odpoledne unést svou knihou, i když máte povinností nad hlavu, tak si to nevyčítejte, protože tím svým způsobem děláte službu sobě i svým blízkým. Především si ale nezapomeňte udělat rodinný maraton Harryho Pottera, když jsou ty Vánoce!
Zdroj: Discover Magazine, BBC
