State of fashion: Tomáš Němec

Když se řekne State of Fashion v Česku nebo na Slovensku – co to pro tebe znamená?

Mám pocit, že je to čím dál lepší. Možná je to i tím, že jsem teď víc uvnitř scény, ale vnímám posun – především v tom, že si česká klientela stále častěji zvyká nakupovat u lokálních designérů. Co se ale týče samotného průmyslu a výroby, tam stále chybí infrastruktura, která by umožnila produkci ve větším měřítku lokálně. Chybějí i showroomy, jako byl kdysi ten v Kotvě, kde působili čeští designéři – projekt ale nakonec zanikl. V tomhle směru je u nás pořád co zlepšovat.

Čím si podle tebe naše módní scéna prošla? V čem jsme dál a v čem podle tebe pořád tápeme?

Těžko říct, jestli jsme opravdu dál. Když se podívám zpět, třeba na období 20. století, přijde mi, že tehdy měla móda v Česku úplně jiný status. Fungovaly salony, lidé si nechávali šít na míru a oděv měl jinou váhu. Dnes tu máme silnou generaci nových designérů, a v ní je obrovský potenciál. Posun vidím hlavně v mediální podpoře – média jsou dnes českým návrhářům mnohem víc nakloněná. Co ale stále chybí, je kvalitní produkční zázemí. Chybějí firmy, které by nabídly podporu ve formě stabilní výroby. A to je něco, co samotní tvůrci často nezvládnou změnit.

Jaká témata v módě aktuálně vnímáš jako klíčová nebo důležitá?

Určitě udržitelnost. Lokální výroba je v tomto směru velkou výhodou – menší produkce, méně odpadu a spravedlivé odměny pro všechny, kdo se na ní podílejí. Lokální móda zkrátka nezatěžuje planetu tolik jako produkce velkých korporací. Jinak si ale nemyslím, že by moje práce vědomě reflektovala konkrétní společenská témata – spíš mám pocit, že móda reaguje intuitivně. Je to takové zrcadlo doby, které si uvědomíme často až zpětně. Přijde mi třeba zajímavé, že se teď trochu vrací opulentní, někdy až nepohodlná móda. A mám pocit, že to nějak souvisí s tím, že se teď máme docela dobře.

Co konkrétně hýbe tvojí vlastní tvorbou?

Velkým hybatelem jsou pro mě rozhodně moje klientky. Dřív jsem moc nechápal, co tím lidé myslí, když říkají, že je inspirují právě ony, ale od chvíle, co s nimi víc pracuju, tomu začínám rozumět. Mezi jednotlivými sezónami se vždycky objeví nový požadavek nebo potřeba, která mě přivede k jinému principu nebo řešení. A často se pak tenhle impulz rozvine dál v další tvorbě. Je to taková skládačka. Jako barevné spektrum – jednotlivé kroky jsou si podobné, ale když přeskočíte pár polí, najednou jste úplně jinde. Hodně mě ovlivňuje i prostředí ateliéru. Navzájem se motivujeme a posouváme, takže velkou roli hrají i lidé kolem mě.

Kdybys měl vyjmenovat tři věci, které tě nejvíc inspirují, jaké by to byly?

Určitě je to film, divadlo a vizuální scéna obecně. Hodně mě inspiruje i samotná doba, ve které žijeme. Impulzy z každodenního života.

Máš pocit, že móda má u nás pořád spíš „okrajové“ postavení? Nebo se to podle tebe mění?

Myslím, že se to pomalu mění, ale pořád je to trochu boj. Móda je někde na pomezí mezi designem a uměním, ale často bývá vnímaná spíš jako spotřební věc. Její životnost je krátká, což ji znevýhodňuje v porovnání třeba s obrazem nebo produktem. Lidi někdy nevnímají oděv jako něco, co má hodnotu, pokud jim visí jen tak ve skříni. A je pravda, že třeba sehnat podporu na přehlídku je pořád těžší než na výstavu. Vnímání módy jako něčeho povrchního pořád přetrvává, i když ti, kdo jsou uvnitř, vědí, že to tak vůbec není.

Co podle tebe do módní scény přinášíš ty sám?

To asi nejsem úplně ten, kdo by měl hodnotit. Ale doufám, že nějakou inspiraci. Rád bych měl vliv třeba na mladší generace.

Jak pracuješ se svým vlastním stylem jako značkou?

Nejdu cíleně proti trendům, ale vlastně je ani moc neřeším. Většinou to přichází přirozeně – nějaký impulz, který ke mně dorazí a zarezonuje. Myslím si, že žijeme ve stejné době, vnímáme podobné signály, takže se některým věcem stejně nevyhneme. Ale není to tak, že bych si řekl: „Tohle je trendy, tak to udělám.“ Je mi blízký přístup, který popisuje Liběna Rochová – nejde o slepé následování trendů, ale o to mít prst na pulzu doby. Vnímat ji, reflektovat, ale tvořit z vlastního pocitu a přesvědčení.

Jak si myslíš, že se bude módní scéna u nás vyvíjet v dalších 5–10 letech?

Doufám, že bude dál růst – že bude viditelnější a víc respektovaná. Jsem z Olomouce a třeba moji rodiče mají nějaký přehled, ale většina lidí o české módě vůbec neslyšela. Přál bych si, aby se dostala i mimo velká města a stala se přirozenou součástí společnosti. Nemusí být nutně následovaná, ale ať je alespoň vnímaná.

Co by sis přál, aby si z tohohle rozhovoru odnesl někdo, kdo českou nebo slovenskou módu zatím moc nesleduje?

Aby měl chuť ji začít sledovat. Třeba se jen podívat a zjistit co se děje, otevřít se tomu. Nemusí to být hned velký zájem nebo nadšení. Jen být vnímavý. Bez nátlaku.
 

Na nedávném MBPFW jsi představil novou kolekci. Můžeš nám ji krátce představit?

Téma vzniklo s inspirací v Miami – představte si zpocenou tropickou noc, kdy vyjdete z hotelu s kámoškama a míříte na party. Všichni jsou ikony, všechno je barevné, vtipné, trochu na hraně kýče. Tentokrát jsem to chtěl pojmout odlehčeněji a navázat na předchozí sezóny, které mi přišly dost seriózní. Cítil jsem, že potřebuju vzpruhu. A prostě jsem to tak cítil.

Tomáš Němec

Absolvent Ateliéru designu oděvu a obuvi pod vedením Liběny Rochové na UMPRUM vstoupil do širšího povědomí soutěží Van Graaf Junior Talent 2022, kde s kolekcí inspirovanou filmem režiséra Gaspara Noého Lux Æterna také zvítězil. Navrací ženy do korzetů a obepíná jejich siluety podmanivými střihy. Oděvy formuje do atmosféry, kterou si kolem díla sám vytvoří, často pak čerpá z kinematografie, fiktivních prostředí i dekadence minulého století.