Ben Cristovao patří k těm osobnostem, u nichž se hudba, styl a životní filozofie přirozeně prolínají. Stejně suverénně, s jakou střídá hudební žánry, přistupuje i k módě — bez škatulek, bez slepého následování trendů, ale s jasným důrazem na autenticitu. Inspiraci hledá na cestách, ve městech, na střechách i v obyčejných lidských příbězích, které pozoruje kolem sebe. Když mluví o vintage kouscích, statement brýlích nebo upcyclingu, je zřejmé, že pro něj styl není jen vizuální záležitostí, ale i způsobem, jak vyjádřit náladu, energii a vlastní pohled na svět.
Ty jsi teď hodně cestoval. Kde jsi vlastně všude byl?
Cestoval jsem po Thajsku, pak Japonsko, Malajsie. Ve Vietnamu jsem byl poprvé, na severu i na jihu, ale nestíhali jsme, takže jsme to spíš jen přeletěli – do Ho Či Minu a Hanoje. Víc se mi líbilo na severu.
Když cestuješ, sbíráš u toho také inspiraci pro svou tvorbu?
Na cestách píšu. Beru si s sebou beaty, instrumentálky a píšu o čemkoliv, o čem mám pocit, že se hodí k tomu místu, kde zrovna jsem. Snažím se tomu dát ten místní vibe.
Co tě ještě inspiruje kromě cestování?
Výhledy a střechy. Mám rád vysoká místa, odkud koukám dolů. Takže i vyhlídky po Praze nebo kdekoliv jinde. Mám pár oblíbených spotů, kde se toho hodně děje. Často koukám na lidi, na to, co dělají. Baví mě sledovat, jak chodí do práce, jak hrajou fotbal, jak řeší úplně obyčejné věci. A já si k tomu domýšlím jejich příběhy – co zrovna řeší, co mají za sebou, jaké mají vztahy.
Co ty a brýle? Nosíš je často?
Já jsem do brýlí docela blázen. Mám rád sluneční i nedioptrické, čistě jako módní doplněk. Od malička. Paradox je, že jsem miloval Ray-Ban aviátorky, ale jako teenager jsem na ně neměl, tak jsem si na ně šetřil. Pamatuju si, jakou jsem měl radost, když jsem si koupil první originály, jak měly na skle to logo. Staral jsem se o ně jako o klenot.
Nebojíš se experimentovat. Platí to i pro brýle?
Mám jich spoustu. Baví mě různé styly, různé značky, spíš extravagantnější kousky. Jsou pro mě trochu jako šperk. Baví mě i barevné, které dotvářejí outfit. Kolikrát je to i statement – vezmeš si drsnější brýle a vyjádří to náladu. A zároveň je to super kvůli soukromí. Když máš neprůhledné, máš svoje oči jen pro sebe. Najednou nepatří nikomu a ty se díváš na svět tak, jak chceš.
Hraješ si takhle s módou a šperky? Sleduješ trendy?
Ano, mám skvělou stylistku, která sleduje trendy, ale zároveň je filtruje přes sebe. Vnímá je, takže kdybych někam ujížděl, tak mě usměrní. Ale podle mě fashion není jen o trendech. Ty spíš podporují byznys a spotřebu. Fashion by neměla být o tom, co je zrovna „in“. Každý by měl nosit to, co ho baví. Neexistuje pro mě něco jako off-season nebo že už se něco nenosí. Když to umíš, můžeš nosit cokoliv.
Jak bys popsal svůj styl?
Já právě nemám žádný styl. Nedokážu to definovat. Mám rád barvy, mám rád výraznější věci, ale nemám potřebu se škatulkovat.
Co tě teď baví v módě?
Teď se roztrhl pytel s vintage tričky. To jsem měl rád vždycky. Kamkoliv jsem jel – Anglie či Amerika – vždycky jsem si našel sekáč a tam lovil vintage tees. To kouzlo bylo v tom to najít. Dneska se z toho stává, že se vyrábějí „fake vintage“ trička, a to mi přijde zvláštní. Dřív jsi našel staré tričko a nosil jsi ho dál. Fungoval tam přirozený upcycling. Vzal jsi něco třicet let starého a dal tomu nový život, a to bylo cool. Dneska firmy vyrobí nové tričko, dají na něj starý design a ještě ho několikrát seperou, aby vypadalo opotřebovaně. Najednou máš nové tričko, na které se spotřebuje víc materiálu i energie jen proto, aby působilo starě. To mi přijde úplně mimo.
Ale jinak mám vintage rád. Baví mě věci repasovat. Vzít něco starého, donést to ke švadleně a udělat z toho něco nového. To mě baví hodně.
- Zdroj článku:
Autorský rozhovor
