V šestnácti letech jste odjela jako jedna z prvních českých modelek do Paříže. Jak jste se k modelingu tenkrát dostala?
Byla to úplná náhoda. Jednou k nám domů zatelefonovala Milada Karasová, ředitelka agentury Czechoslovak Models, že na mě od někoho dostala kontakt. Hned druhý den jsme se sešly v Praze před Bílou labutí (pozn. red. obchodní dům v Praze na Novém Městě). Ona si mě jen letmo prohlédla a řekla mi, ať se přijdu do hotelu Intercontinental ukázat ředitelce modelingové agentury ve Francii a že když si mě vybere, tak pojedu dělat modelku do Paříže.
A ona si vás vybrala.
Když jsem další den přišla do Intercontinentalu a uviděla dlouhou frontu krásných dívek, vyděsilo mě to a otočila jsem se k odchodu. Nevěřila jsem si a nechtěla jsem zbytečně ztrácet čas. U východu jsem ale potkala paní Karasovou, která mě vzala za ruku a v podstatě mě dotáhla až na začátek fronty. Další den volali domů že si mě vybrali a pojedu na měsíc do Paříže. Následně mi agentura zařídila výjezdní doložky, abychom společně s Evou Herzigovou mohly jako první dvě Češky vyjet.
Rodiče věděli, do čeho vás pouští? Neměli o vás strach?
Pro mě samotnou byl modeling zcela neznámý obor. Rodiče mi ale nechtěli bránit, protože věděli, že je to pro mě obrovská příležitost, jak poznat svět. Věřili, že mě dobře vychovali a že se mi nic špatného nestane. Sešli se proto s paní Karasovou a ředitelkou francouzské agentury, která jim vše vysvětlila a slíbila, že mě spolu s ostatními modelkami ubytuje v Paříži u sebe v bytě. Vlastně je tehdy hodně ujistila o tom, že o mě bude postaráno. Velkou roli hrálo i to, že byla žena. Muže by rodiče neviděli rádi.
A jak jste celou situaci vnímala vy? Musela to být najednou velká změna, odcestovat sama, bez rodiny do cizího města za prací, o které jste toho zatím mnoho nevěděla.
Bylo to v zimě na přelomu roku 1988 a 1989, tedy ještě za komunismu. Pro mě jako studentku gymnázia to celé znělo naprosto neuvěřitelně. Nikdy jsem si nemyslela, že se mi v životě poštěstí vidět Paříž. Modeling mi vlastně nic neříkal, brala jsem to jako skvělý výlet. Vzpomínám si, že když jsme přiletěly, tak jsem byla nadšená z toho, že poprvé vidím Eiffelovku a celé město. To pro mě bylo úplně nejvíc.
Musela jste se velmi brzo naučit hospodařit s penězi. Jak to ovlivnilo váš dosavadní život?
Rodiče mě vychovávali v tom, že utrácet se nemá, takže jsem byla velmi šetřivá. Pamatuji si ale, že když jsem vydělala své úplně první peníze, tak jsem celá šťastná utíkala rodičům a bráškům nakoupit dárky. Byla jsem nesmírně ráda, že jim můžu dopřát věci, které bych za jiných okolností koupit nemohla.
Zároveň s vámi začínala v Paříži kariéru i Eva Herzigová, Tereza Maxová nebo Daniela Peštová. Vnímala jste je jako konkurenci?
Konkurence tam tenkrát nebyla vůbec žádná. Bydlely jsme všechny pohromadě. Ředitelka francouzské agentury se o nás starala, jak slíbila. Rivalita tam vlastně ani nemohla být, protože jsme ani jedna nevěděly, do čeho jdeme. Spíš jsme se rychle staly kamarádkami a vzájemně jsme si pomáhaly. Třeba když jsme od agentury dostaly kapesné a týden jsme z něj měly vyjít.
Proč podle vás byly východoevropské a české modelky v 90. letech tak žádané?
Jako dívky zpoza železné opony jsme byly pro západ exotické. Když jsme v roce 1989 poprvé přijely do Paříže, většina modelek tam byla severského nebo amerického původu. Slovanský typ byl pro klienty něco úplně nového. Díky tomu jsme měly větší šanci se prosadit.
Poměrně brzo jste svou kariéru přerušila kvůli manželství a narození syna. Často zmiňujete, že vás modeling ani nebavil a později jste ho dělala hlavně kvůli finančnímu zabezpečení a kvůli tomu, abyste mohla být synovi na blízku. Jak to máte teď? Baví vás modeling víc než dřív?
Teď si opravdu užívám, že mě v mém věku ještě pořád chce někdo fotit a platit mi za to. Modeling mám už spíš jako koníček. Primárně se věnuji mému kosmetickému salonu s liftingovými masážemi. K tomu si občas dopřeji modelingovou zakázku a paradoxně mi to teď dělá mnohem větší radost než dřív.
Později jste spolupracovala s mnoha významnými klienty, fotografy a módními osobnostmi. Na kterou z nich nejraději vzpomínáte?
Zásadní setkání pro mě tenkrát bylo s Gianfrancem Ferré, který byl v té době hlavním návrhářem pro Christiana Diora a otevřel mi pomyslné dveře do top modelingu. Pro mě to byl takový kouzelný elegantní dědeček. Z nějakého důvodu si mě oblíbil a dal mi první dvě velké zakázky. Nejdřív jsem šla jeho přehlídku v Miláně a potom také Dior přehlídku v Paříži. Tam jsem se poprvé setkala s topmodelkami jako Naomi Campbell nebo Cindy Crawford.
V čem se dnešní svět módy nejvíce liší od toho v 90. letech?
Dnešní móda je na můj vkus zbytečně moc odhalená. Celé to jde trošku zvláštním směrem. Některé značky jako Christian Dior nebo Chanel sice stále vsází na eleganci a modelky pouze ve spodním prádle a šatech ze síťoviny u nich neuvidíte, neplatí to ale pro všechny značky. Nelíbí se mi příliš odhalené, až nevkusné modely. V tomhle směru dnešní módě úplně nerozumím.
A co modeling jako profese? Vyvíjí se podle vás pozitivním směrem?
Modeling jako takový už v dnešní době téměř není. Převálcovaly ho sociální média, díky kterým je všechno jinak. Dřív modeling nemohla dělat dívka, která neměla ani metr sedmdesát nebo nesplňovala určité míry. Dnes se za modelky považují i nejrůznější influencerky, které často ani zdaleka nesplňují základní požadavky. Sociální média mají navíc velký vliv na rozpočty klientů. Ve zlaté éře modelingu jsme vydělávaly úplně jiné peníze než dnes, protože byla jedna kampaň pro jednu modelku. Dnes klienti rozmělňují peníze na kampaň mezi stovky influencerů. Všechno je to ale záležitost doby, se kterou modeling drží krok.
Byl svět modelingu v době vašich začátků opravdu tak zářivý, jak se na první pohled zdálo?
Má to dvě strany. K tomu, aby vás jako modelku zvali na různé galavečery a akce, které nablýskaně vypadaly bylo nutné si nejdřív vytvořit ve světě módy určité postavení. Musela jste dbát na to, abyste vypadala vždy perfektně. Byl to velký dril a uspěly pouze ty dívky, které byly ve všech ohledech naprosto profesionální. Pak jste si mohla užívat benefitů, které modeling přinášel, včetně třeba cestování po celém světě. Cestování s sebou ale neslo i spoustu samoty. Bylo běžné, že jste celý den pracovala, večer jste přišla na hotel, kde na vás nikdo nečekal, nemohla jste zavolat rodině, protože každá minuta u telefonu byla drahá. Další den jste brzo ráno vstala a letěla jste zase úplně někam jinam. Mě se třeba stávalo, že jsem za jeden týden navštívila tři kontinenty. V tomto směru to bylo velmi únavné.
V posledních letech módním odvětvím často rezonuje téma sexuálního obtěžování. Setkala jste se někdy s nevhodným chováním ze strany klienta nebo fotografa?
Návrhy a narážky se sem tam objevily, ale bylo vždy pouze na mém rozhodnutí, zda překročím hranici. Vzpomínám si na jednu velkou zakázku v New Yorku, kdy jsme byly v úzkém výběru poslední dvě modelky. O tom, která z nás tu zakázku dostane rozhodoval renomovaný fotograf. Každou zvlášť si nás pozval na pohovor do studia. Já jsem šla jako první. Po příchodu jsem mu chtěla dát k prohlédnutí můj book s fotkami. Book ho ale vůbec nezajímal. Místo toho mi nabídl, ať si mu jdu sednout na klín. Řekl mi, že pokud tu kampaň doopravdy chci, tak tomu mám obětovat patnáct minut, anebo že můžu jít. S brekem jsem rychle odešla pryč.
Kampaň jste tedy nedostala.
Nedostala. A nelituji toho. Radši jsem obětovala zakázku, než abych obětovala sama sebe a nemohla se pak podívat do zrcadla.
V současnosti máte vlastní značku šperků a kosmetické studio, věnujete se ale i herectví, producentství, designu interiérů nebo charitě. Jakým směrem chcete v budoucnu primárně jít?
Tyto věci ke mně v životě vždycky tak nějak plynule přicházely a postupně se nabalovaly na sebe. V současné době je mou hlavní činností kosmetický salon, který bych chtěla v příštím roce rozšířit. Zároveň teď vytvářím vlastní doplňky stravy. Zkouším je na sobě, protože chci vyvinout něco, co bude opravdu funkční a za co se hrdě postavím. Co bude v budoucnu teprve uvidím, nechávám tomu volný průběh.
Právo, které jste vystudovala, vás jako profese nikdy nelákalo?
Ne. Já jsem právo vystudovala jen ze dvou důvodů. Jednak jsem si chtěla zaplnit hlavu a jednak jsem chtěla sama sobě dokázat, že na to mám. Zároveň jsem tím udělala radost rodičům, kteří mě vždy vedli k vysokoškolskému vzdělání. Pamatuji si, že jsem se tenkrát rozhodovala, zda půjdu studovat architekturu, která mě hodně bavila nebo zvolím něco jiného, co se bude lépe kloubit s modelingem. Nakonec jsem se rozhodla pro práva, protože jsem tam dostala možnost individuálního plánu. Během dlouhých chvil na hotelech nebo na cestách jsem mohla studovat.
Co byste poradila dívkám, které aspirují na povolání modelky?
Tahle otázka je pro mě strašně těžká, protože si osobně myslím, že jsou mnohem důležitější věci, kterým by se člověk měl věnovat. Já jsem k modelingu přišla jako slepá k houslím, a když jsem se ve dvaceti letech ve Francii rozváděla, tak to pro mě byla jediná možnost, jak se uživit a soudit se o syna. Za jiných okolností bych modeling nikdy nedělala. V životě jsem měla vždy trošku jiné cíle. Mladým dívkám bych poradila, aby dělaly něco smysluplnějšího, protože už nevidím mnoho důvodů, proč pracovat v modelingu. Dřív to bylo aspoň povolání, kterým se dalo velmi slušně vydělat. Dnes velkou část výdělků přebírají influenceři. Modeling přestává být snovým povoláním.
Na co jste v rámci své modelingové kariéry nejvíce pyšná?
Nejvíc pyšná jsem na to, že jsem v modelingu překonala samu sebe. Protože jsem jej vlastně nikdy dělat nechtěla. Byla jsem hodně stydlivá a předvádění se, focení a zář reflektorů mi nikdy nebyly moc příjemné. Nakonec jsem ale ráda, že jsem to překousla. V životě je vše tak, jak má být a já jsem modelingu vděčná za všechno, co mi dal.
Zdroj: autorský rozhovor
