Všechno začalo na červené pohovce. Penélope Cruz (narozená v Alcobendas v Madridu roku 1974) se na ni v dětství v obýváku často schoulila a koukala se na filmy. „Pamatuji si, že jsem tam trávila spoustu volného času, nejdřív jsem se dívala na telku a potom na video z přehrávače Betamax, který jsme si koupili. Půjčovala jsem si filmy z videopůjčovny, a když se mi nějaký líbil, klidně jsem se na něj dívala i desetkrát nebo patnáctkrát. Ne najednou, ale postupně, během měsíců, a učila jsem se dialogy. Tak jsem objevila tvorbu Meryl Streep, Pedra Almodóvara, Ala Pacina, Billyho Wildera nebo Fernanda Trueby. Ta pohovka pro mě byla důležitá, protože byla jako okno do světa, odkud jsem viděla jiné životy a reality. Pomohla mi to získat odvahu snít.“
Penélope slyší slovo dětství a vybaví si rané roky a některé obrazy, které se jí vryly do paměti jako sytě barevné fotografie uchovávané v papírovém albu. Panovala osmdesátá léta a doma jí říkali „fantastická Antonita“, svěří se. „Měla jsem spoustu energie a kreativity. Byla jsem dobrá studentka, ale trávila jsem hodně hodin sněním a plánováním… A když jsem měla potřebu vyjádřit se a nechat se unášet představivostí, měla jsem otevřená vrátka díky téhle malé obrazovce a hodinám tance.“ Potvrzuje, že tanec jí pomohl usměrnit její překypující vitalitu. Penélope se dlouhá léta věnovala baletu na konzervatoři, potom se zapsala do školy Cristiny Roty a zaměřila se na herectví, které od mládí kombinovala s občasnou prací modelky.
Ta malá holčička měla nutkavou potřebu se vyjádřit, jak sama říká, snila o tom, že dosáhne něčeho, co je téměř sci-fi. Ale člověk může snít, jak jen se mu zamane, zejména v rodinném prostředí. A v jejím případě jí rodina nikdy nekladla žádné překážky. „Když jsem trvala na tom, co chci dělat, nesmáli se mi. A to už bylo hodně. Rodiče byli také velmi realističtí a vždycky mi říkali: ‚Zkus to, když chceš, i když je to velmi těžké, i když máš plán B, studuj dál.‘ A mně to dávalo smysl. Pak v dospívání přišel čas, kdy jsem si musela vybrat,“ dodává.
Když se na to dívá s nadhledem, některé vzpomínky dostávají nový význam: „U nás doma, i když se nikdo nezabýval ničím, co by souviselo s uměním, se vždycky projevovala velká úcta a uznání hudbě, opeře, filmové tvorbě. Také si vzpomínám na maminku, jak si četla ve chvílích, které měla sama pro sebe, a těch nebylo mnoho. Úplně ji vidím, jak sedávala na terase nebo jak jsme chodili k bazénu, kde jsem se naučila plavat, nebo během těch deseti patnácti dní v roce, kdy jsme jezdili na dovolenou. Vždycky měla u sebe knížku. A je to pořád stejné,“ povzdechne si.
Její dospívání bylo – jako téměř každé – poznamenáno změnami. Vzpomíná na něj takto: „Puberta pro mě byla trochu obtížná, v tom smyslu, že jsem si chtěla najít své místo. Tehdy jsem kombinovala hodně věcí. Studium, tanec, začala jsem chodit na castingy, byla jsem v modelingové agentuře a dostávala jsem spoustu zakázek. Na jednu stranu jsem byla šťastná, na druhou bylo těžké všechno zvládat.“ Herečka choulostivé období změn podrobněji rozebírá takhle: „Cítila jsem se hodně dospělá, ale nebyla jsem a jedna část ve mně věděla, že na tohle všechno ještě zralá nejsem. Ale ta druhá chtěla jít tímhle rychlým tempem nebo si alespoň myslela, že to všechno zvládne. Ale tak to nebylo. Ta doba s sebou nesla příšerný zmatek, kdy mi šla hlava kolem. Byla jsem prostě ve věku, v jakém jsem byla, nic víc.“ Další zásadní změnou byla její finanční nezávislost. „Své první peníze jsem si vydělala prací v modelingové agentuře a byla jsem moc šťastná, že mohu rodině něčím přispět. Alespoň jsem je mohla zbavit některých nákladů, protože doma moc peněz nezbývalo. A vzpomínám si, že když jsem si poprvé mohla zaplatit studium, měla jsem z toho velkou radost.“
O všech etapách života Penélope Cruz a jejím přístupu k životu teď a tady si můžete přečíst v srpnové ELLE. I s předplatným ho najdete zde.
