Jak na Petrolejové lampy s odstupem více než půlstoletí vzpomínáte?
Mám báječné vzpomínky na natáčení filmu, kde mě všichni měli rádi, skvěle se o mě starali a chtěli po mně, abych zvládla velkou, těžkou roli, a to se mi vždycky líbilo, taková příležitost. Tenkrát jsem byla teprve na začátku, netušila jsem, že se budou množit další filmové nabídky, i když jsem si říkala, že když to dobře natočím, možná jo!
Na koho z natáčení nejraději vzpomínáte?
Měli jsme se moc rádi s Petrem Čepkem. Jednou jsme čekali na počasí – až přestane sněžit – a ze svého županu z ovčí stříže jsem vyrobila kostým, který se potom použil, napletli jsme mu rukávy a zahrál si ve filmu. Byli jsme takhle tvořiví všichni dohromady. S Petrem jsme v těch pauzách hráli ostatním scénky – byli jsme stařenka a stařeček, kteří už nemohou moc chodit a vzájemně si vypomáhají, dělali jsme si trošku legraci ze stáří. On mi třeba pomáhal vstát z postele, pak jsme upadli, váleli jsme se po podlaze, vzájemně jsme se zvedali… a všichni řvali smíchy, co to vyvádíme. A tyhle etudy neměly konec, dělali jsme to třeba hodinu. Byli jsme u sebe velmi natěsno. Tajké režisér Juraj Herz byl velmi laskavý, milý člověk, kameraman Dodo Šimončič zase okouzlující chlapec, do něhož jsme všechny holky byly zamilované. Celé to bylo báječné, počínaje tou příležitostí!
Film se dostal na festival v Cannes, vás ale bohužel tehdejší režim na slavnostní ceremoniál nepustil… Překvapil vás úspěch snímku na mezinárodní scéně?
Samozřejmě, a navíc ten pocit ve mně léty narůstal, protože kolik našich snímků se dostalo do Cannes?! Teprve postupem let jsem si uvědomila, že to bylo velké vyznamenání, že nás vybrali. Byla jsem tehdy už dost hodně těhotná, říkala jsem si, že kdybych tam s tím pupíkem přijela, ten jeden hlas, co mi údajně chyběl k vítězství (mimochodem, prý jsme s Annie Girardot měly stejný počet hlasů, to je taky krásná pocta!) bych si dovezla! Ale obě nás předčila Susannah York.
Opakovala se pak ještě někdy možnost se tam vypravit?
Pak byla v Cannes i Morgiana, ta ale bohužel moc nezabodovala, a Kafkův Zámek, který s německým režisérem Noeltem natočil (tedy hrál v něm a částečně ho i platil) Maximilian Schell. Já jsem hrála jednu z dívek v zámku, kvůli té roli mě odvezli do Rakouska. Cestou mi řekli, že tam budu svlečená. Já na to, že to tedy ne, otočila jsem se a jela jsem zpátky domů. Pak mi ale za tři neděle navrhli, že by ty svlékací scény za mě zahrál dubl, na což jsem tedy přistoupila. Film šel do Cannes, dostala jsem pozvánku, informace o hotelu, kde budu bydlet, letenky mi zařídili. Přiletěla jsem do Cannes… a festival se kvůli stávce nekonal. Z letadla jsem skákala do náruče americkému studentovi, který vedle mě seděl v letadle!
Takže festivalové Cannes vám není souzeno!
Ne! (smích)
Vracíte se k filmu v průběhu let, viděla jste ho vícekrát?
Musím se přiznat, že si neuvědomuji, kdy jsem ho viděla naposledy, ale určitě jsem ho zahlédla v televizi. V kině ne, tak to i pro mě bude dnes taková druhá premiéra.
Nedávno jste dotočila dokument, který režírovala vaše dcera. Na rodinný tým jste už od dob spolupráce se svým partnerem Slávkem Remundou zvyklá, ale bylo to tentokrát jiné, když v hlavní roli není fiktivní postava, ale vy sama?
Je to dvakrát jiné. Mám hrát sama sebe, ale musím si to hrát škrtnout a být sama sebou. A to vám někdy nejde. Třeba u Žirovnice, kde jsem prožila dětství, jsou cesty lemované břízami, které při pohledu shůry vytvářejí takový obrazec, a já tu symboliku začnu zdůrazňovat, a Theodorka na mě: „Dost, nedělej mi tady Lukavskýho.” Po právu se jí zdá, že se tvářím pro ten film. Nebude to oslavný dokument a já trošku trnu! Ona říká: „Já ti to pustím!“ Ale to já nechci, podívám se na to těsně před premiérou, a pak na ni buď přijdu, nebo nepřijdu! (smích)
Objevila jste díky tomuhle ponoru do dětství třeba nějakou zasutou vzpomínku, kterou dokument vyvolal?
Theodorka byla úžasně iniciativní a jakmile něco vyčmuchala, odjela na místo konat! V Žirovnici třeba zaktivizovala sbor ochotníků, kteří mě uvítali písní, zahrála jsem si s nimi scénku, ukázali mi kostýmní sklad, byli na mě neuvěřitelně milí. Cítila jsem, že jsou na mě hrdí, že odtamtud pocházím. Pak tam byla paní, která toho věděla spoustu z historie a znala moje rodiče, vyprávěla mi, co maminka a tatínek… byla jsem strašně dojatá, ale myslím, že ve filmu to nebude. Pak jsme byli ještě u jednoho spolužáka, a taky myslím, že bude zklamaný, že se to ve filmu neobjeví, prostě se to tam nevejde, byl by nekonečný. Takže budeme ty štace objíždět znovu a omlouvat se! Pak tam našla podle fotografií, které mám doma v krabici – ve stovkách krabic –, moji kamarádku z dětství. Na těch fotkách jsme s Haničkou na zahradě, naše zahrady spolu totiž sousedily, a hrajeme si na princezny, ona mi nese vlečku. Theodora Haničku, která už dávno není v Žirovnici, našla, tak to tam asi bude.
Vrátila jste se tedy až úplně ke kořenům...
Ano, byli jsme taky v mém rodném domě, lidé, kteří ho od nás koupili, nám dali klíče a mohli jsme se do všech místností podívat. Já vždycky říkala: „Tady jsem se narodila, tady jsem měla pokojíček, tady jsem se koukala ven, jaké je počasí.” Tu zahradu si dobře pamatuju, protože jsem na ní trávila spoustu času (rodiče mě nechtěli pouštět na ulici, abych se na ni dostala, musela jsem lézt přes ploty!). Pamatovala jsem si mnoho těch stromů a některé tam ještě jsou. Tam byly tak dobrý jablka, když jsme točili ten dokument! Pán, který ty stromy prý nově narouboval, mi nabízel, ať si pro ta jablka letos přijedu znovu (točilo se už loni), ale nestihla jsem to. Škoda!
A máte také nějaké vtipné historky z natáčení dokumentu?
Byli jsme taky v Budějovicích, kde jsem komentovala hokej 4:3 v 69. roce, jak Pražané zdemolovali ruské centrum na Václaváku. („Neměli jste tady tanky, dali jsme vám čtyři branky,” zavzpomíná si moje maminka na tehdejší slogan, když rozhovor přepisuji.) Já byla v té době na zájezdu, bydleli jsme na Hluboké a během toho zápasu jsme hráli představení. Pořád jsme prohrávali a my jsme se s kuchařem vsadili, že když vyhrajeme, udělá nám všem řízky. Nakonec to dopadlo dobře, ale my jsme místo řízků odjeli do Budějic, kde jsme jezdili autem po náměstí, než se úplně zaplnilo. Pak mě lidé vystrčili na kašnu, jako že budu řečnit, a já jsem řekla jenom: „4:3!” I tam mě Theodorka dovlékla, byla jsem na kašně! Šli tam dva strážníci a já jí říkám: „Ty jsi se měla dovolit, teď budeme platit pokutu!” Já jsem si navíc myslela, že tam snadno vylezu, ale potřebovala jsem žebříček, ale ve chvíli, kdy přicházeli ti policisté, už byl žebříček pryč, a já pořád na kašně. Tak jim říkám: „Prosím vás, nepomohli byste mi dolů?” A oni: „Jistě!” A byli strašně milí. Nevím, co ještě Theodorka vyslídila a natočila, ale přijdete na film, tak to uvidíte!
Máte na sobě nádherné tmavomodré šaty, které jsou více než sto let staré. Kde hledáte inspiraci, co si pořídit, kde nacházíte tyhle staré poklady?
To bývávalo. Já už nesahám ani do nových pokladů, protože mám v povaze nic nevyhodit. Mám proto plné almary toho, co jsem si nakoupila za celý život. Teď to různě přešívám, přestřihávám… a pak zjistím, že v tom nejde chodit! Do obchodu jsem naposledy zašla asi před pěti lety a koupila jsem si asi troje společenské šaty, jedny jsem si ostatně chtěla obléknout i dnes, ale pak jsem si vzpomněla, že tyhlety se budou k Petrolejovým lampám líp hodit, jsou ze stejné doby. Ty šaty jsou skutečně starožitné a dáma z antik obchodu mi vzkázala, že mám přijít, že pro mě něco má. Nebyly nejlevnější, ale strašně ráda jsem si je koupila. Tenkrát, když vznikla tahle moje koupě, jsme si po vzoru mých starších kolegů z Vinohradského divadla zařizovali byt starým nábytkem. Jenže už nám ti starší všechno vykoupili, Jiřinka Jirásková a další! Takže už jsme chodili do méně drahých obchodů, ale nakoupila jsem si tam nábytek, který se mi strašně líbí – má něco v sobě, je perfektně udělaný a já oťukávám vnitřní dýhy a obdivuju to pečlivé zpracování.
Takže takové staré kousky nakupujete ráda.
Ano, a jak! Jednou jsem si od nějaké paní, která byla nespokojená s nábytkem a la Ludvík, ale rustikálnějším, a toužila po moderním, koupila ložnici. Představila jsem si, jak si koupí ten moderní nábytek, který kolikrát není ani dřevo, ale ze slepených třísek, a rozmlouvala jsem jí to, ať si ložnici nechá, že je krásná, ale nedala se přesvědčit, tak jsem ji koupila. Mám ji na chalupě, kde teď bydlí Sabinka (dcera Sabina Remundová, pozn. red.). Ale do Prahy jsem toho z antik obchodů a bazarů natahala také dost. Zeť je filmový výtvarník a tyhle obchody pro potřeby filmu obíhá, tak mi také něco dohodil. Pak jsem si pořídila zahradní sezení, o kterém jsem začala přemýšlet, že asi hrálo ve filmu Václava Havla Odcházení, to mám zase na chalupě u Jindřichova Hradce. Mně prostě ty starší věci připadají krásnější, krásněji se mi v nich existuje. Teď si ale musím koupit matraci do takové krásné železné postele, kterou mám také na chalupě. Měla bych to doplňovat účelnými, dobrými věcmi. To mám v plánu, ale nevím, jestli na to ještě budu mít čas. Hodně věcí mám v plánu!
Zdroj: autorský rozhovor
