Šimrá vás v břiše? Možná jde o interocepci, váš šestý smysl

Představte si svět, v němž by naše tělo mělo vestavěný systém pro sledování zdraví a duševní pohody, který by zaznamenával kvalitu odpočinku, srdeční tep i dech – podobně jako to dělají Apple Watch. Už bychom se nemuseli spoléhat na přenosnou elektroniku, abychom zjistili, kdy nám vyskočil tep nebo kolik spánku nám chybělo po neklidné noci. Naše tělo by si vedlo záznamy samo a my bychom z tohoto vlastního datového úložiště dokázali číst.

Nejde o žádnou futuristickou vizi ze seriálu Black Mirror, ale o realitu nového směru v oblasti mindfulness, který se nazývá interocepce. Možná jste tento pojem ještě neslyšeli, ale někteří z nejvýraznějších hlasů světa wellbeingu na něj nedají dopustit. Patří mezi ně i lékař Rangan Chatterjee, který ve své nejnovější knize Make Change That Lasts tvrdí, že interocepce je jednou z nejzajímavějších současných oblastí vědeckého výzkumu. „Interocepce je šestý smysl, se kterým se rodíme. Nejde o vnímání signálů z vnějšího světa, ale o signály, které naše vnitřní orgány vysílají do mozku.“ A právě tento smysl nám může pomoci vyhradit si čas na péči o tělesné i duševní zdraví ve světě, který nás neustále zahlcuje podněty zvenčí.

Interocepce je způsob, jak „naučit mysl a tělo lépe spolupracovat – tak, že vlastně dokážeme hacknout nervový systém a navodit si pocit klidu,“ říká vědecká novinářka Caroline Williams, autorka nové knihy Inner Sense: How the New Science of Interoception Can Transform Your Health. Doporučuje „spřátelit se se svým tělem“ pomocí meditací zaměřených na dech nebo vědomého pohybu, jako je pilates, jóga nebo tai-či.

Když jsem kvůli tomuto článku mluvila s odborníky, došlo mi, že jsem interocepci vlastně už praktikovala, aniž bych o tom věděla. Nedávno mě terapeutka vedla k tomu, abych se uzemnila ve chvíli, kdy se ozývá moje vnitřní dítě s pocitem strachu. Poradila mi, ať zavřu oči, soustředím se na dech a položím si dominantní ruku na hruď – tam, kde mi srdce lehce tlouklo pod kůží. „Nádech nosem,“ řekla tiše, téměř šeptem. „A výdech pusou.“ Jak jsem později zjistila, tenhle jednoduchý cvik byl způsob, jak rozvíjet vlastní interoceptivní vnímání.

Existují tři hlavní typy interoceptivních signálů: nevědomé – například srdeční tep nebo dýchání, které většinou probíhají automaticky, aniž bychom si je uvědomovali; vědomé – které se můžeme naučit vnímat, jako je žízeň, hlad nebo úzkost; a intuice, kterou je těžké přesně lokalizovat do konkrétní části těla, ale přesto na nás silně působí. „Jsou to signály jako třeba kolik máte energie, jestli se cítíte na to zvládnout, co vás čeká, jestli dnes věříte sami sobě, nebo jestli jste trochu nervózní a vlastně nevíte proč,“ vysvětluje Williams. Dodává, že interoceptivní signály jsou důležité, protože ovlivňují, jak se cítíme, co nás motivuje, jak přemýšlíme a jaká rozhodnutí děláme – ale zároveň je velmi těžké je přesně změřit nebo popsat. 

Dechová cvičení jsou klíčovou součástí rozvíjení interoceptivního vnímání. Zásadní rozdíl mezi mindfulness technikami zaměřenými na wellbeing a interoceptivními dechovými cvičeními však spočívá v tom, že v tom druhém případě je třeba aktivně propojit signály z těla s tím, co víme o dění kolem nás.

Odborník na dechovou práci Rob Rea zaznamenal výrazný nárůst klientů, kteří za ním přicházejí s problémy, jež dokáže zmírnit právě tím, že je naučí lépe vnímat své tělesné signály. Vypráví mi o jedné své klientce, primabaleríně v Royal Opera House. „Před vystoupením si někdy voláme přes Zoom a ona mi často říká, že je v režimu stresu,“ popisuje Rea. „Mým úkolem je pak zklidnit její nervový systém. Požádám ji, aby se rozhlédla kolem sebe a popsala mi, co vidí, co má na sobě, jaké barvy v místnosti vnímá. Tohle se nazývá somatické prožívání – metoda, která využívá interocepci k tomu, abychom si uvědomili a porozuměli tomu, co se v těle doopravdy děje.“ Rea pak klientku požádá, aby popsala, co slyší, co cítí, a kde přesně v těle se tyto pocity objevují. „Pro spoustu lidí může být zavírání očí a podobná cvičení zpočátku trochu frustrující – jako by ztráceli čas,“ říká. „Ale teprve když se opravdu napojíte na to, co vám tělo říká, můžete ho začít skutečně poslouchat.“

Nedávno jsem své terapeutce popsala traumatický zážitek z dětství; její reakce, podobně jako u Rea, byla otázka: Jak se cítím a kde v těle ten pocit vnímám? Když jsme se dostaly k tomu, že ty pocity jsou strach a stud, dokázala jsem je lépe zpracovat – aniž by mě znovu ochromily. To cvičení bylo způsobem, jak posílit mou interoceptivní schopnost.

Když jsem si na ten zážitek později během dne znovu vzpomněla a začalo mi bušit srdce a stáhl se mi žaludek, posadila jsem se, zavřela oči a nechala své tělo, aby ty pocity, které se mi usadily v oblasti solar plexu, samo zpracovalo. V momentě, který by mě jinak zcela zahltil, jsem díky tomu měla pocit větší kontroly.

Zlepšený smysl pro interocepci může mít zásadní dopad na wellbeing člověka. Výzkum z roku 2013 zjistil, že dobré interoceptivní vnímání pomáhá takzvaným „intuitivním jedlíkům“ – tedy lidem, kteří jedí v reakci na fyzické, nikoli emocionální podněty, a jedí jen tehdy, když mají hlad – udržet si zdravou váhu. „To je v dnešní době opravdu důležité, protože žijeme v éře gym selfies a mladí lidé se snaží naplnit nerealistické představy o těle, které přicházejí zvenčí,“ říká Williams. „Když ale začnete víc vnímat své tělo zevnitř, začnete se mít víc rádi. Řešíte méně to, jak vypadáte.“

Jiná studie z roku 2021 ukázala, že když se lidé na autistickém spektru naučili lépe vnímat svůj srdeční tep, výrazně se u nich snížila míra stresu. Po šesti sezeních se 31 % z nich zcela zotavilo z úzkosti, zatímco v kontrolní skupině to bylo pouze 16 %. Díky interocepci také odborníci lépe porozuměli tomu, proč může fyzické cvičení ulevit od příznaků deprese – v čím lepší kondici jste, tím aktivnější je vaše srdce a tím citlivěji vnímáte svaly i vnitřní orgány. „Lidé, kteří žijí velmi sedavým způsobem života, mohou mít potíže s napojením na své interoceptivní smysly, protože nezažívají zrychlený tep nebo dech – a nechápou, že je to přirozené a zdravé,“ dodává Williams.

Být interoceptivně vnímavý je ale těžší, než se zdá. Naše rostoucí závislost na digitálních technologiích ovlivňuje i schopnost navnímat se. „Digitální ekosystém je nastavený tak, aby nás udržel online a dával nám okamžité dávky dopaminu,“ varuje Rea. „Stojíme proti velmi silnému soupeři, který náš mozek trénuje k tomu, aby každých 8 nebo 9 sekund přeskočil na něco jiného. To je obrovská změna ve způsobu, jakým jsme schopni udržet pozornost – a právě proto je tak důležité trénovat se v tom, abychom se dokázali soustředit na to, co se děje uvnitř našeho těla.“

Na to si vzpomenu příště, až sáhnu po telefonu a začnu bezmyšlenkovitě scrollovat. Když mi na displeji sviští jedno video za druhým – o tanci, vaření nebo mytí vlasů – zastavuji se a zkouším rozpoznat ten neurčitý pocit smutku, který ve mně je, a kde se v těle nachází. Zůstávám v tom smutku a začínám zhluboka dýchat, přesně jak mi poradila moje terapeutka – a skutečně fyzicky cítím, jak se něco uvnitř mě mění. Čím častěji tohle dělám, tím víc se cítím napojená na své tělo a ve výsledku mám i větší pocit kontroly.

Přestože se pokyn „naslouchej svému tělu“ ve světě wellness často opakuje jako fráze, dnes má větší váhu – a také vědecké opodstatnění – než jsme si možná mysleli. Interocepce je šestý smysl, ke kterému má přístup každý z nás. Každé tělo totiž něco říká, jde jen o to naladit se záměrněji, abychom ho mohli opravdu slyšet a porozumět mu.